Rozhovor s BLEK. - Krutá realita

BLEK. - tak zní přezdívka nejznámějšího člověka s poruchou osobnosti českého internetu. BLEK. píše do různých diskuzních fór, jako je komiks na serveru Root.cz nebo do diskuze magazínu Žena.CZ. Protože jsou jeho příspěvky velice zajímavé, rozhodl jsem se ho zeptat na pár osobních detailů.

Ahoj, mohl by jsi na začátek říci čtenářům něco o sobě a o čem v diskuzích nejčastěji píšeš?

Jsem psychopat --- t.j. trpím poruchou osobnosti. Je mi 27 let. Jsem z Brna, ale žiju v Praze. Studuji PhD.

Schizoidní porucha osobnosti se u mě začala projevovat už od 6 let, kdy jsem nastoupil do školky --- málo jsem tam komunikoval s dětmi. Otec mi asi od 13 let nadával, že jsem blbec --- nejspíš ho moje neaktivita štvala. Otce jsem nebral vážně, považoval ho za zlého, a nějak žil.

Na internetu jsem četl příspěvek od ženy, jejíhož přítele otec ponižoval a říkala, že to na něm zanechalo hluboké stopy, které se nelepší. Pak jsem četl články psychologů, že takové ponižování může způsobit komplex méněcennosti. Napadlo mě, jestli ten komplex méněcennosti taky nemám a zašel jsem za psychologem.

Psycholog si se mnou povídal a tvrdil, že komplex méněcennosti nemám (dnes vím, že jsem mu měl třísknout dveřmi se slovy "když mi teda nic není, tak k Vám nebudu chodit", ale tehdy mě to nenapadlo, bral jsem ho jako autoritu). Postupně během roku povídání jsem si začínal uvědomovat, že se nějak liším od lidí, a dokonce mě i napadlo, že by to mohla být porucha osobnosti. Psycholog se se mnou o mých povahových problémech odmítal bavit, zarytě tvrdil, že mi nic není. Až jsem od něj odešel, nato jsem dostal úzkost a šel do blázince. Tam mi psycholožka dala testy, vyplnil jsem je podle pravdy. Ptal jsem se, co na nich je, ona řekla, že tam vidí, jak nekomunikuju s lidmi. Zeptal jsem se, zda je to porucha osobnosti, řekla, že ne, že je to odlišnost osobnosti --- a schizoidní poruchu osobnosti mi napsala bez mého vědomí do papírů! Že ji mám v papírech napsanou, jsem se dozvěděl náhodou na jiném oddělení zdravotního střediska.

Uvědomil jsem si, že otec měl pravdu --- že jsem skutečně blbec (v oblasti sociálních vztahů). Bylo to pro mě horší než horor.

Kdy jsi vlastně začal psát do diskuzí o své poruše osobnosti a jaké byly prvotní reakce lidí?

Do diskuzí jsem začal psát asi 4 měsíce po diagnóze mé poruchy --- až jsem si poruchu zcela uvědomil a dokázal ji lidem přiznat. Prvně, když jsem se o poruše dozvěděl, tak jsem to vůbec nedokázal vzít na vědomí.

Povzbuzování nemá cenu --- porucha osobnosti se nedá léčit, takže do mě kdokoli může nalévat pozitivní řečičky jak bude chtít a stejně mě bude sezení u počítače vnitřně naplňovat a komunikace s lidmi ne. Bylo to takhle i když jsem o poruše nevěděl. (i když teď, když se za ni stydím, je moje sociální odtažitost větší)

Nevadí mi moc agresivní výlevy lidí, víc mně vadí to, když se mi někdo snaží pomoct, aniž by poslouchal to, co říkám. Mnozí lidé mají v mozku "zadrátované" určité nevyvratitelné úvahy, které aplikují i když jim přímo řeknu, že to neplatí.

Třeba si lidé myslí, že když mi dají naději a přivedou mě k pozitivnějšímu myšlení, tak mi pomohou. Ale to není pravda. Nejvíce pozitivní myšlení jsem měl, když jsem byl v blázinci s úzkostí --- tlak 150 a puls 140 --- tehdy jsem si myslel, že se z těch problémů dostanu. Když jsem postupně ztratil naději a přiznal jsem si, že mám neléčitelnou poruchu osobnosti, odešla i ta úzkoszt. Ale lidem to těžko vysvětlíte, že beznaděj někomu pomáhá.

Ten psycholog měl zase zadrátovanou úvahu, že když se dobře chovám, tak se dobře cítím. Když jsem mu ke konci terapie napsal na papír (říct to nešlo, to by mi začal vyvracet; nad papírem může zvyšovat hlas jak chce, a je na něm pořád napsáno to samé), že se dobře chovám, ale špatně cítím, tak jenom mumlal "... no ... jo ... no ..." a byl zmatený.

Když se mi někdo snaží pomoct a nechápe mě a nevědomky mi škodí, je to ještě horší, než když se mi někdo snaží přímo ublížit. Vůči ublížení jde zaujmout postoj a jde se mu bránit, ale jaký názor mít na člověka, který škodí, myslí to dobře a nedá si to rozmluvit?

Máš pocit, že lidé v IT jsou něčím vyjímeční, nebo se zaměřuješ i na jiné diskuzní servery a jaké?

Roota čtu kvůli jeho technickým článkům a zprávičkám. Do diskuzí pod komix jsem tam začal psát o poruše, protože se v tom objevovala témata, která s poruchou souvisela --- problematika žen, sociálních schopností a podobně. Těžko jde napsat příspěvek o poruše pod technický článek --- třeba "nepoužívám X-window, protože mám poruchu osobnosti" vypadá blbě, zatímco "neprovozuji styk se ženami, protože mám poruchu osobnosti" vypadá lépe.

Na zena.centrum.cz píšu, protože se tam často vyskytují témata, která s poruchou osobnosti souvisí --- diskuze o partnerstkých vztazích, rodině, dítěti. Nejsem tohoto všeho schopen, protože mám poruchu osobnosti, tak to tam píšu.

Často píšeš o svých problémech navazováním vztahu se ženami. Ublížila ti někdy nějaká žena?

Ne. Nikdy jsem partnerku neměl. Vztah se ženou jsem si představoval jako abstraktní cit. Jako, že partneři vnímají a sdílejí svoje emoce a působí emočně jeden na druhého.

Když jsem začal číst články a diskuze na zena.centrum.cz, tak jsem s hrůzou zjistil, že se tam řeší problémy s rodinou, dětmi, penězi. Je mi to líto, že nemám citový vztah se ženou, ale myslím, že kdybych musel živit 20 let ženu i její děti, tak by mě to trápilo asi víc.

Docela závidím homosexuálům, že ve vztahu nemusejí řešit otázku kdo koho bude živit a nemají problémy s dětmi.

S kterými lidmy si nejvíce rozumíš starší, mladší?

Tak středně. Někteří staří lidé vůči mladým cítí pocit nadřazenosti a mají touhu poučovat. Moc mladí zase nechápou.

S programátory si o poruše nepovídám. Buď to dojde na to, že mají poruchu taky a já se víc trápím --- nejen svojí, ale i jejich pochou. Nebo to totálně nechápou a dávají mi moudré rady jako "něco se sebou udělej".

S ženami si o poruše jde celkově povídat líp než s muži. Muži nerozumějí emocím, muž třeba řekne "zkus balit baby" a nechápe, že já se při tom špatně cítím a tyto špatné pocity jsou v mimoverbálních projevech poznat, takže mě stejně ta baba nechce.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Sedět u počítače a přemýšlet o poruše. Jsem beznadějný případ, porucha osobnosti se nedá léčit. U počítače jsem seděl už od 13 let, kdy jsem ho dostal, takže se to asi změnit nedá :-/