Corvette na ledu - Krutá realita

Dnes byl ten velký den, velký den pražských tajných závodů, o kterých nevěděla ani policie ani televize. Vše bylo dokonale utajeno, díky úzkým kontaktům pořadatelů závodu, na vrcholové politiky a redaktory televize. Začátek závodu se rychle blížil, dotáhl jsem si rychle tkaničky u bot, oblékl si luxusní koženou bundu a dálkovým ovládačem spustil otevírání vrat od garáže.

Příjezd na start

Po otevření garáže jsem se podíval na teploměr, a pomocí dlouho utajovaného projektu Microsoft Origami začal zjišťovat nejlepší auto pro daný závod. Po dlouhém uvážení jsem zvolil jedno ze svých pěti aut, to nejvhodnější značky Nissan.

V klidu jsem nasedl do automobilu a zažehl motor. Tvrdá vánice, která zasáhla Prahu mě velmi omezovala v jízdě, z viditelností na pouhé tři metry jsem ve městě mohl mířit k začátku závodu pouze stokilometrovou rychlostí. Kdybych jel jenom o deset kilometrů v hodině pomaleji, start tajného závodu bych nestihl.

Na startovní pozici svítila na dvojích semaforech červená. Věděl jsem jaké jsou mé šance na výhru, ale nic jsem nechtěl náhodě. Mým největším nepřítelem byl úspěšný podnikatel v červenné Corvettě. Strachy jsem seděl na sedadle, a zděšeně pozoroval, jak na semaforech problikla oranžová, a nebezpečně se blížila zelená – startovní barva. 3-2-1… START!

Souboj na život a na smrt

Krátce po startu se ukázali nejlepší vlastnosti mých nepřátel. Corvette v tvrdé vánici a ve městě jele tak rychle, že se jí kouřilo od kol. Najednou mi začala vyzvánět moje Motorola Razor. Stiskem tlačítka jsem zvednul telefon na handsfree, a poslouchám úšklebky podnikatele v Corvettě. V reproduktorech tvrdě a nekompromisně zaznělo “Tak co nulo? Na tacháči mám dvě kilča, na mě nemáš, hehe“.

Pomalu se ve mně začal zvedat adrenalin, a tvrdě jsem sešlápl plyn. Městká honička pokračovala, a mé auto se začalo řadit vedle červené Corvette. Nevěřil jsem tomu, ale začal jsem jí pomalu předjíždět. Najednou jsem jel ve vedlejším pruhu a jenom se díval, jak se mi snaží úspěšný podnikatel vyrovnat. Nemohl, i když se mu přední pneumatiky protáčeli rychlostí přes dvěstě kilometrů v hodině, byl jsem rychlejší.

V zápalu hry jsem zařadil dvojku, a tvrdě vyrazil vpřed rychlostí třicet kilometrů v hodině. Corvette měla ve předu ohromný tah, bohužel v zadu to vypadalo, jako kdyby pneumatiky jeli rychlostí šneka. “Tomu sráči to podkluzuje“: vykřikl jsem. Najednou se ovšem pravidla závodu změnila. Corvette v prvním kopci začla jet po chvíli dozadu. Jednalo se o taktiku, jež měla zmást tupé stádo, a zbalamutit ho, aby jelo opačným směrem. Trik, který vypadal jak kdyby geniální podnikatel ve vedlejším autě couval, mě samozřejmě nezmátl, a v mém Nissan Patrolu jsem s náhonem na všechny čtyři kola pohodlně vyhrál.

Divil jsem se, ale pak mi došlo, kde udělala lůza, s kterou jsem závodil chybu. Ona lůza jela americkým autem v čechách, nepochopila že zde není pro takové šroty jako Corvette místo. Génius jezdí v čechách vždy v autě, které je připraveno, a nikdy ve sporťáku, jako kdejaká tupá nula.