Neumím zatlouct ani hřebíček - Krutá realita

Není to tak dávno, co jsem byl studentem střední školy, a mezi jeden z našich předmětů patřila mnou nenáviděná manuální praxe. Při pohledu na technický výkres můj mozek přestával fungovat, a při větě:"vezmi matičku číslo šest" jsem vyhledával pomoct spolužáků.

Mojí noční můrou ovšem nebyly matičky, ani kladívko a už vůbec né vrtačka, kterou jsem byl schopen vyvrtat díru na zcela jiném místě a zcela jiných rozměrů, nýbrž fréza. Fréza byl onen magický nástroj, který obsahoval pět páček a dvě tlačítka. Můj přístup k fréze byl proto takový:"Když zvládnu ťukat na sto tlačítkách, proč bych nezvládl dvě tlačítka a pět páček.".

To jsem bohužel ještě ani netušil, že páčky a tlačítka nemohu mačkat zcela náhodně jako u počítače, a pak hledat tlačítko zpět. Nu prostě přišel jsem k frézce, po rychlém zaučení jsem připevnil kus kovu či jak se tomu říká a stiskl tlačíko. Samozřejmě se nic nestalo. Hmm, tak to asi bude to druhé tlačítko, řekl jsem si a zkusil štěstí z druhým tlačítkem (logiku Windows naleznete všude ).

Fréza se rychle roztočila a já pln štěstí jsem si šel číst knížku. Jaké bylo mé překvapení, když mi kolem hlavy proletěl kus kovu. Velmi rychle mi došlo, že asi nebude něco v pořádku, a tak jsem se vydal frézku vypnout. Stisknul jsem tlačítko a nic. Nezbýval čas na myšlení, tak jsem se pokusil frézu vyndat ze zásuvky a zase nic (ve zmatku se třífázová zásuvka opravdu těžko vyndavá). Naštěstí doběhl spolužák a stiskl druhé tlačítko, které pekelnou mašinu zastavilo.

Dodnes nemohu pochopit, jak je možné, že jsem nemohl pochopit funkci dvou tlačítek - start, stop, přičemž nový mobilní telefon se učím ovládat třicet vteřin. Stále nad tím uvažuji, jestli neexistuje něco jako alergie na manuální práce. Protože pokud existuje, já jí určitě mám .