Kdo je normální? - Krutá realita

Geek je anglický termín, jež označuje počítačově velmi zdatné lidi. Já se mezi těmito lidmy jako správný geek pohybuji, rád se s nimi bavím a trávím volný čas. Geekové jsou lidé, kteří jsou mi podobní a sednou mi. Je to moje komunita, kam zapadám a kde jsem šťastný.

Jiná perspektiva

Samozřejmě se ovšem pokouším vycházet i s ostatními lidmy, kteří jsou ode mě dost odlišní. Jejich názory jsou mnohdy zcela opačné než moje a pohled na život mají z jiného úhlu. Je bezvadné, že se mohu na život dívat i jejich pohledem, který je odlišný a který mě učí vnímat věci z jiné perspektivy.

Pro mě je důležité pochopit, co tyto lidi dělá šťastnými, jaké mají v životě cíle a čeho se snaží dosáhnout. Pokud mají pravdu, zkouším jí akceptovat a změnit se tak, abych i já byl šťastnější. Vím, že život není o tom být kariérista, že cest kterými se mohu vydat je nespočetně mnoho a uznávám běžné názory.

Co mě štve?

To co mě ovšem štve je fakt, že hodně lidí mě není schopno brát takového jaký jsem. Myslí si, že dělám nelogické věci, že nejdu správnou cestou a vnucují mi své názory na život, které by mě neudělali šťastnými. Radí mi, ať se uklidním, pohodlně vystuduji školu a najdu si klidné místečko, kde budu pracovat. Očekávají, že mám stejné životní cíle jako oni a to mě děsí.

Děsí mě fakt, že někteří vidí na světě nějakou linii, které se musí držet. Nechápou mě, protože jsem svobodný člověk, který se nenechá spoutat žádnou prací, zákonem či školou. Nechápou, proč dám výpověď z dobře placené práce jenom proto, že to již pro mě není výzva. Nechápou, že život je běh na dlouhou trať, který nelze naplánovat do detailů. A co nejhůř, oni to nerespektují. Nerespektují mě, protože jdu vlastní cestou a odmítám se připojit k jakémusi zažitému standardu.

Proč mě nebaví programovat pro laiky?

O co hůře, některá nedorozumění se u mě prolínají i do profesního života. Stojím si za tím, že chci odevzdávat bezvadnou práci, chci řešit komplikované úkoly a mít pocet sebenaplnění. Bohužel po praxi v několika programátorských firmách jsem došel k něčemu naprosto jinému. V praxi se totiž programuje obvykle tak, jak očekávají klienti a to je špatně.

Klienti obvykle nejsou experty přes architektury systému, a tak při projektech dávají největší důraz na počet funkcí. Neuvědomují si, že nejdůležitější je rozšiřitelná architektura, kvalita a promyšlenost celých systémů. Neuvědomují si, že budoucnost je v přístupu jaký má společnost Google. Nechápou, že pro mě je u projektů nejdůležitější zajištění dlouhodobého zisku a soustřeďují se na krátkodobé cíle.

Jak to dopadá?

Nakonec končím s pouhými dohady, že můj přístup k životu je přinejmenším zvláštní. Považuji pravidelné chození do práce na minutu přesně za zcela nenormální chování. Přijde mi stejně tak zvláštní sledovat pravidelně televizi popřípadě pravidelně chodit do hospody. Úplně zcestné mi přijdou dlouhodobé plány, na které se někdo spoléhá bez toho, aby si nechal otevřená zadní vrátka.

Naopak spousta lidí u mě nechápe, jaktože do školy a do práce chodím kdy chci a jak chci. Jak je možné, že si dělám co chci a prochází mi to. Přinejmenším si hodně lidí nedokáže pochopit, proč nehledám životní jistoty. Vykládají si to tím, že jsem ještě dítě, ale ono to tak není. Právě proto, že životní jistoty hledám se odmítám vázat na jednu práci, jednu školu či jednu životní cestu. Zamyslete se sami matematicky nad tímto. Máte v životě možnost volby, buď půjdete jednou cestou a pravděpodobnost úspěchu máte 80% a nebo si vytvoříte dva plány s pravděpodobností úspěchu 60%.

Pokud umíte dobře počítat, zjistíte, že je lepší dělat více nejistých věcí než jednu jistou. Pravděpodobnost, že minimálně jedna z nejistých věcí se vám vydaří je totiž vždy vyšší. A přinejmenším život je zajímavější o to, že nikdy nevíte co se vám podaří. Možná to není normální přístup, možná je to pro hodně lidí nepochopitelné, ale raději se budu v životě rozhodovat na základě logiky než podvědomého strachu.