Proč státy nefungují? - Krutá realita

Můj názor je ten, že funkčnost státu lze poznat podle štěstí lidí. Čím více lidí je v lepší psychické a fyzické kondici, tím lépší je stát, kde žijí. Stěží si lze ukazovat jako funkční ekonomiku Japonsko s největším počtem sebevražd, nebo USA s tak velkým procentem tlustých lidí, že i na pouťových atrakcích se nacházejí váhy, které zamezí k přetížení kolotoče.

Proč je většina daní špatná?

Daně sami o sobě znamenají neefektivitu. Představme si následující situaci, umím si vymalovat byt stejně rychle jako malíř, ale jsem geniální programátor. Jako programátor pracuji na živnostenský list a účtuji si například 1000 Kč / hod vč. 19% DPH. Nyní je zde malíř, který si účtuje 600 Kč / hod vč. 19% DPH. Následující otázka je velice jednoduchá, je výhodnější abych já programoval a malíř maloval můj byt, nebo si mám byt raději vymalovat sám?

Pojďme se podívat, kolik z práce dostanu. Po odečtení DPH mi zbude 840 Kč, z těchto 840 Kč zaplatím 45% na sociálním a zdravotním pojištění a daních. Můj čistý příjem tedy činí 440 Kč (zatímco malíř by mě přišel na 600 Kč). Vyplatí se mi tedy byt si vymalovat sám, a tím způsobím svou ztrátu 400 Kč (1000 Kč co jsem mohl naprogramovat mínus 600 Kč, které jsem ušetřil malováním). Daně tedy zcela jasně způsobí to, že se chováme neefektivně a přinejmenším nelogicky, protože kdyby nebyly, tak bychom vytvořili statek ve výši 1600 Kč, zatímco takto byl vytvořen statek ve výši 600 Kč - povšimněte si, že ztráty se v globálním měřítku navíc ještě násobí.

Z čeho se tedy maj daně vybírat?

To je velice dobrá otázka, a existuje na ní i jednoduchá odpověď. Je přinejmenším jasné, že stát pro svoji funkci potřebuje nějaké peníze, a proto existují statky, ze kterých lze daně bez sebemenších problémů odebírat. Mezi takové statky patří látky znečišťující životní prostředí a poškozující lidské zdraví. Je to velice jednoduché.

Daně můžete vybírat s benzínu, alkoholu, cigaret, drog, odpadů, uhlí apod. Pokud by se zvýšili daně z věcí, jež ohrožují kvalitu života, byl by to ideální stav. Stát by měl nějaké peníze na zajištění potřebných služeb a omezila by se ničení životního prostředí. Ostatně komu by vadila cena 60 Kč / l benzínu, když by průměrný plat byl rázem v ČR 36.000 Kč a ceny zboží a služeb by klesly minimálně desítky procent. Životní úroveň a kvalita života by rázem stoupla prudce vzhůru. Kdybysme takto upravili daňový systém, během pár měsíců by jsme byli jednou z nejbohatších zemí na světě (a garantuji vám, že by nás EU a USA k smrti nesnášely)

Proč nemám rád stát?

Stát má své hlavní úlohy, a to v ochraně majetku a zdraví. Je to vcelku jediný důvod, proč je stát vcelku potřeba. Nepotřebujeme stát proto, aby nám kontroloval kvalitu zboží v Hypernově (já chuť plesnivého salámu poznám, a příště si jej nekoupím). Nepotřebujeme státní školy (já chuť plesnívé školy poznám, i kdyby byla zdarma). Nepotřebujeme hromadu státních institucí a úředníků.

To co potřebujeme je fungující policie a soudy, a to tu chybí. Úspěšnost policie při řešení případů je menší než 10%, vím o pár celostátně hledaných lidech, co se pohodlě pohybují po ČR a po cestě zdraví policejní hlídky. Neschopnost policie a soudů je alarmující. To je první věc co má stát zajišťovat, a zajišťuje jí špatně.

Dalším problémem státu je chabá ochrana majetku - soukromí exekutoři, danění bohatých a schopných lidí, vyvlastňování apod. Stát má majetek bránit a chránit, nikoli jej bezdůvodně přerozdělovat. Jeho hlavní funkcí je starat se o dodržování vlastnických práv, a opět tu mnohdy koná přesný opak.

Nemám rád náš stát (ani mnoho jiných), protože se motá do věcí, které by se vyřešili sami, a neřeší věci, které řešit má či dokonce musí. Stát nemusí řešit stavbu dálnic, stavbu bytů, stavbu školek, hygenická nařízení antimonopolní nařízení, sociální dávky, regulaci cen elektřiny atd. To vše se dokáže vyřešit samo.

Praktické ukázky

Relativně hezký je příkladná ukázka dotovaných autobusových spojů ČSAD na trase Praha-Liberec pro zajištění dopravní obslužnosti, kdy lístek ve staré karose (bez místenky) stál 78 Kč, přičemž cena byla dotována. V jednu chvíli na trh přišla StudentAgency, která nabídla luxus obdobný mezinárodním autobusovým linkám a cenu jízdenky bez dotace snížila na 60 Kč. Paradoxní na tomto příkladu je fakt, že Liberecký úřad odmítl StudentAgency poskytnout licenci na provozování spoje, i když tato firma jej dokázala dodat v lepší kvalitě, za nižší cenu a dokonce bez dotací.

Dalším příkladem je fakt, že ani dálnice a silnice nemusí budovat stát. Vůbec se nebojte o to, že něco takového nedokáže zajistit soukromý sektor. Ve spojených státech dokonce existovala společnost, která postavila tisíce mil železnice bez jediné státní koruny. Jak je to možné? Nevím, ale je to možné!

U nás bych to přirovnal k zájmovému sdružení NIX. Jak je možné, že internetovou infrastrukturu o gigabitových linkách v ČR postavily soukromé společnosti? Jaktože to zvládli bez státu, jaktože se konkurenti dohodli? Já to neřeším, jenom vidím, že to funguje i samo o sobě a dobře!

Kde je zakopaný pes?

Asi největší problém je v lidech a jejich chápání majetku a peněz. Názory lidí na to, že když si uloží peníze do banky, a oni tam stále budou jsou založeny na slepé důvěře, nikoli pragmatismu. Lidé si prostě myslí, že když svůj život zastaví ve stavu, který jim vyhovuje, zůstane to tak.

Problém je v tom, že i barák potřebuje opravit, auto potřebuje benzín a vy potřebujete jíst. Nemůžete jednoduše zastavit trh s tím, že aktuální situace je fajn a všichni se maj dobře. Výsledkem bude jedině to, že prodavač co vám prodává rohlíky přestane chodit do práce a zavře krámek, protože už se má dobře. Jenomže to neudělá jen prodavač, začnou to dělat i další a další a než vyčerpáte vaše bohatství co máte, začnou různí rádoby ekonomové a manažeři psát články stylem:"Do jaké banky si uložit peníze", "Jaký penzijní fond je nejlepší" apod. Peníze jsou stále jenom prostředek směny, a nikoli nástroj na udržení bohatství.

Rád tu poslouchám keci zarytých odborníků, že státní systémy nikdy nezkolabovali, ale to je blbost. Všichni známe případ Argentiny, Švédska dokonce i ČR, kde se boj proti trhu obrátil v kolaps státu. Neustále ve zprávách vidíme kolabující Francii se silným sociálním systémem apod. Existuje mnoho případů z historie, kdy zkolabovali celé ekonomiky, ale lidi se snad nikdy nepoučí.

Ekonomika a peníze jsou o štěstí

Úplně nepochopitelný je potom uvažování lidí, které předčí i šestileté dítě. Šestileté dítě chápe, že žvejkačku dostane za jedničku, a proto se snaží ze školy nosit jedničky. Zatímco starší lidé (rádoby dospělí) již chtějí, aby jim byla každá druhá žvýkačka odebírána a dávána méně schopným spolužákům, protože oni by také mohli být jednou méně schopní. Dospělému člověku toto přijde logické, a je schopen mě i poučovat hodiny o tom, že se chovám jako dítě (ano chovám, ale nevadí mi to).

Důsledek daného chování je jasný, děti přestanou mít motivaci nosit jedničky, bude se přerozdělovat méně žvýkaček a všichni budou méně šťastní. Žvýkačkový příklad pravděpodobně působí logicky i pro průměrně smýšlejícího člověka, ale když nejde o žvýkačku, nýbrž o základní jídlo a byt, lidé najednou pod tíhou strachu ztrácejí rozumné uvažování a chovaj se hůř než malá děcka.

Ekonomika totiž vůbec není o penězích, ale o tom jak udělat lidi šťastnými. Občas mi přijdou názory lidí na ekonomiku asi takové, jako kdyby o internetu říkali, že internet je o paketech, a ty je nebaví. Vztah mezi internetem a pakety je totiž úplně identický jako vztah mezi ekonomikou a penězi. Pakety i peníze slouží k přenášení informací, ale sami o sobě jsou úplně k ničemu, ta hlavní síla je totiž úplně někde jinde.