Život je fakt náhoda - Krutá realita

Jak to začalo

Když jsem dovršil plnoletosti, bylo mi nádherných 18 let, nevěděl jsem o životě vůbec nic. Myslel jsem si - poučen rodiči a učiteli, že musím vystudovat vysokou školu, získat práci a žít spokojeně do konce života. Této myšlence, kterou ostatní žijí jsem začal věřit dokonce natolik, že jsem byl k smrti vystresován.

Podle ostatních nádherný život byl pro mě noční můrou a brzi jsem pochopil, že stůj co stůj musím s této vyšlapené cestičky vystoupit, že nechci-li jako idiot pracovat do konce života, doufat že na stará kolena nebudu žebrákem, budu muset něco změnit.

Vysoká škola

První změna nastala při volbě vysoké školy. I když jsem byl dobrý elektrikář, vybral jsem si VŠE. Ani nevím co mě k tomu vedlo, ale pochopil jsem, že škola je důležitá pro práci, a práci děláme pro peníze, proto se ekonomka ukázala jako nejlepší řešení. I když na této škole nejsem nijak extrémě úspěšný (spíše naopak), dozvěděl jsem se toho hodně o obchodu a managementu. Pochopil jsem jak se lidé nutí pracovat, jak se s nimi manipuluje a jak se z nich dělá tupé stádo oveček.

Aby toho nebylo málo, díky doporučení jsem se dostal do spár jednoho podnikatele, co byl velice upřímný. Nijak se nepřetvářek a byl ochotný mi říci vše na rovinu. Dokonce mi na rovinu i sdělil, že mi snížil mzdu proto, že jsem si to nechal líbit, že mému předchůdci na mzdu šahat nemohl, protože byl tak hrdý a nikdy by si to nenechal líbit.

Krutá realita

Velmi rychlé rozčarování mě čekalo i ve světě byznysu. Vše fungovalo z bližšího pohledu úplně jinak, než si většina lidí myslí. Každý se snažil druhého natáhnout o co nejvíce, a všichni si domlouvali individuální podmínky. U některých služeb se dala domluvit sleva i přes 50% s původní ceny - hlavně u inzerce. Z dodavatelů se doslova vymačkávalo zboží, za které se pozdě platilo a před jeho splacením se zisky z prodeje používali na krytí nákladů firmy.

Pro mě bylo strašné vidět svět takový jaký je, navíc v mých (tehdy) 20 letech to byl opravdu šok. Znamenalo to obrovské deprese, problémy ve škole, v osobním životě, prostě všude. Vidět život takový jaký je bylo opravdu kruté. Naštěstí vaše názory lze v tomto věku ještě vytvarovat, lze je změnit. Vlastně vůbec tohoto poznání nelituji, je lepší poznat realitu ve dvaceti než v padesáti, kdy vás doslova pohltí.

Díky za ty problémy

Když nyní nazpět vzpomínám na problémy a zážitky, co se mi stali, jsem více než rád. Přes všechny ty deprese, strašný rok života jsem pochopil, a díky pár náhodám se změnil můj život. Zvykl jsem si žít s tím pocitem, že většina lidí je vypočítavá, že pro peníze vás podrazí takřka kdokoli, a že svět je mnohem komplexnější než si většina lidí vůbec dovede představit.

I když jsem v duchu stále dítě, vím o světě víc než kdejaký dospělý. Nemám potřebu si hrát na to jak jsem starý a zodpovědný, nemám potřebu se stresovat problémy, které nejsou moje, a už vůbec se v životě nechci stresovat takovými banalitami, jako že přijdu o práci, dům či auto. Chci se naučit chodit v tvrdém světě, a nechci aby mě stát včele s Paroubkem a Grebeníčkem vodil za ručičku. Už se s tím dokážu poprat sám.

Co kdyby se to nestalo?

O tom jsem už hodněkrát přemýšlel, co kdyby se pár okamžiků, které mě svedli z cesty nikdy nestali, co kdybych zůstal uvězněn mezi tupou masou? Stále se mi v očích vybavuje člověk, kterého jsem potkal do náborů brigádníků do naší společnosti. Byl to padesátiletý chlap, který přede mnou cítil vysoký respekt, který přišel jako jediný mezi mladší brigádníky. Byl to člověk, kterého jsem potkal ještě jednou zcela náhodou na ulici, jak před svým barákem doprovází rodinu. Věděl jsem co je zač, přestárlé dítě, které nikdy nepoznalo reálný svět, který se bojí i dvacetiletého kluka při náboru brigádníků.

Doslova se vidím, jak v padesáti baštím keci Paroubka o socialismu, jak věřím každému policistovi, a jak mám respekt před každým blbým zákonem co vyjde z naší sněmovny. Stačilo opravdu málo, a můj život by se mohl obrátit zcela jiným směrem, a možná také ne. Možná bych za pár let došel na tu samou cestu, na které jsem dnes. Ať tak či onak, jsem rád za všechny problémy co mám, oni to totiž nejsou problémy, ale životní zkušenosti, kterých si velmi cením.