Žvásty o životě - Krutá realita

Původně jsem uvažoval, že jsem napíšu veledůležitou myšlenky o životě, o tom jak se má žít a spoustu dalších blábolů o tupém stádu. Ale nakonec mě napadlo, co napsat pouze můj osobní subjektivní pohled?

Jak se formují životní cíle

Většina lidí co znám se formuje z dětí na dospělé a postupně získávají dospělé názory, odpovědnost a velké cíle. V tomhle ohledu jsem já naprosto nenormální, protože když jsem byl malý, byl jsem velmi zodpovědný, a měl jsem silné životní cíle něco dokázat.

Nikdy v životě jsem neprováděl klukoviny a podobné blbosti, které spousta lidí zažívá. Mým hlavním úkolem bylo se ve škole dobře učit a najít si dobrou práci. Byl jsem prostě takový starý i když mladý. O to zajímavější je fakt, že se tento vývoj obrátil.

Místo toho, abych stále v duchu stárl a snažil se na vysoké škole získat titul kandidáta věd jsem prostě názorově začal mládnout. Z původně zodpovědného člověka se ze mě stává čím dál nezodpovědnější člověk, jehož jediným cílem je užívat dne.

Proč ta změna názoru?

Jak už jste si asi všimly, vždy jsem řešil proč jsou věci tak či onak. A jednou nastala ta dopa, kdy jsem zjistil, že život žádný smysl nemá. Že když něco dokážu, stejně to nikdo neocení a při nejlepším se o tom budou učit děti v knížkách a se systémem našeho školství (zapamatuj si co můžeš) mě budou perfektně proklínat. Žít proto, abych něco dokázal před ostatníma je prostě chabý hnací motor, ale žít proto, abych si něco dokázal sám, to už je pořádný úkol.

V životě totiž není vůbec těžké vydělávat hodně peněz (je to dokonce relativně hračka), jezdit v nejlepším autě na trhu a být nejvíce uctívaným člověkem na planetě. V životě je těžké udělat sebe šťastným, a to nemá nic společného s tím, jak jste bohatí či uznávaní. Být šťastný je ten nejtěžší úkol na světě, a všechno kolem jsou jenom prostředky k dosažení tohoto cíle.

Ačkoli bych měl začít dospívat a chápat, že dobrá jistá práce, jistá rodina a hafo peněz mě udělá šťastným, nemůžu k tomu dospět. Prostě nevěřím v to, že nějaké životní jistoty a peníze mě přinesou dlouhodobě štěstí. Nevěřím v to, že obdiv ostatních mě udělá šťastným na víc, než na pár hloupých minut. Naopak jsem se před nedávnem ocitl ve velmi těžké životní situaci, a začal jsem závidět třeba kamarádovi, co nemá dokončenou ani střední školu, sotva vydělá víc než pár desetikorun za hodinu, ale je šťastný! Došlo mi, že to kouzlo je v tom, být spokojený a nikoli v tom mít všechno.

Budu kariérista?

Také mi začlo docházet, že já nikdy nebudu kariérista. Je to asi dáno tím, že peníze jsou pro mě pouze prostředek jak se stát šťastným, a nikoli cíl. Nedovedu si představit, že bych většinu svého života obětoval něčemu tak hloupému jako jsou peníze. Ve skutečnosti mi o peníze vůbec nejde a největší radost mám z peněz, za kterými stojí určitý risk a problémy. Rád vydělávám peníze, rád kšeftuji a vařím finance z vody, ale nerad pracuji, přijde mi to nudné a potupné.

Nezávisle na tom jsem se díky své kariéristické minulosti naučil finančně velmi solidně hospodařit, takže jsem nyní finančně relativně nezávislý. Chodím sice do práce, ale vlastně jen z pohodlnosti. Je pro mě pohodlné pracovat pár hodin denně, dostat pár chechtáků a nestarat se o účetnictví, kšefty apod. Zatím se realizuji ve škole a relativně mě naplňuje dělat vysokou školu, učit se jazyky, a pár kurzů. Na nějaké podnikání pro mě jednoduše není čas ani nálada.

Jistě, kdybych v práci měl směšný plat, pevnou pracovní dobu a ještě by mě to tam opravdu hodně štvalo, raději bych si peníze vydělával svépomocí. Nicméně asi mám to štěstí (jak o mě hodně lidí tvrdí), že to tak není. Ono to ovšem není ani takové štěstí, jako spíše schopnost vyjednávat s podnikatelema a určovat si podmínky.

Nejtěžší otázka

Jak si život užít a doopravdy prožít, to je pro mě to nejkomplikovanější na světě. Snažím se najít rozumný kompromis mezi prací/penězmi a volným časem a stále jej nenacházím. Jistěže, mohl bych si za 10 let vydělat dostatek peněz na celý život, jenomže jakých 10 let mohu obětovat. 10 let mládí mám vyměnit za přepychový život ve stáří? Nevím, uvažuji o tom a směna se mi to zdá značně špatná.

Vždy se totiž zamyslím, co kdyby mi teď bylo řekněme 50 let a měl přepychový barák s bazénem a nádherné auto, co bych si myslel? Když se podrobněji zamyslím, chtěl bych si koupit abych byl mladší, jenomže to je věc co si zatraceně nikdy nebudu moci koupit.

Nechápu lidi, co začnou podnikat v 16 letech a připraví se o život. Nechápu lidi, co pracují 12 hodin denně, aby měli "lepší" život. Chápu, že některé lidi jejich práce baví, že je to jejich náplň dne, ale já prostě nechci přijmout fakt, že by mě mohl někdo ovlivňovat a řídit náplň dne. Nemyslím si, že na to má kdokoli právo, a já to právo nehodlám nikomu darovat!

Co jsem změnil?

Došlo mi, že relativně zdravý budu ještě maximálně (při hodně dobré vůli) ještě třicet let. Není to mnoho času, ale je dobré si rozplánovat vše, co chci za tuto dobu podniknout. Jak už jsem zde zmínil, nehodlám se dožít důchodu či něčeho podobného. Jednoduše chci co nejvíce riskovat a zažít, dokud jsem zdravý a šťastný. Nechci ztrácet čas nějakými blbostmi, dokud tu jsem.

Hodně lidí se mnou diskutovalo i o tom, proč by mi nevadilo kdybych z tohoto světa odešel teď. Moje odpověď je jednoduchá, protože jsem si zaručeně prožil to nejlepší a i když něco lepšího snad bude, nevadilo by mi prostě nedostat se na vrchol. Není ostudou, když se nedostanete na vrchol, protože z něho nikdy nespadnete.

Prostě nepochopím lidi, kteří se snaží jen tak projít životem. Ksakru jakou to má cenu procházet životem? Jakou má cenu žít, když je pro vás všechno snadné. Jakou můžete mít radost z něčeho, za co jste nebojovali? Nedovedu si to vysvětlit, ale pro mě je tohle boj. Jistě, že se bojím, ale mám zájem bojovat, protože když nebudu, promarním svoji šanci.

A přestože je tohle pro hodně zvlášť prachsprostý blábol, tak je mi to jedno. Tohle je moje místo, které vyjadřuje můj boj, moje pocity a je to můj deníček. Budu si ho psát, i kdyby se svět stavěl na hlavu, protože mě to baví a ujišťuje mě to v mé pravdě, kterou se nebojím veřejně s kýmkoli konfrontovat.